FELIX BOOM / Pavel Skramlík - životopis

Jsme dva v jednom. Pavel Skramlík se narodil 10. srpna roku 1950 v Praze a je jím dosud. Pouze jako autor knih se rozdělil na Pavla Skramlíka, který psal knížky o sportu a na živobytí si vydělával jako sportovní novinář, a Felixe Booma, jenž se snaží psát seriózní beletrii. Ti dva se příliš nesnášejí. Proto se v roce 2010 rozdvojili a zatímco Skramlík je takřka stařec, tak Felix Boom coby beletrista dosud nosí pleny a ještě ani řádně neartikuluje, ačkoliv už za pět let vydal tři romány a čtyři další knihy. V roce 2010 šel do světa (v říjnu z vydavatelství Brána) román Ježíš Kristus výtržník aneb Třetí zákon o návratu Ježíše na Zemi po zhruba 2000 letech, v roce 2011 (rovněž v říjnu, ale už z rodinného vydavatelství BLINKR) román Kiosek na pláži, což je silný příběh o konfliktu totality a svobody, odehrávající se v letech 1948 až 1990. V listopadu roku 2013 přišel na trh třetí "felixoboomovský" román Lepší svět. Mám poměrně rozsáhlý novinářský životopis, ale mou prioritou je od roku 2010 především psaní beletrie.

Jsem dojat zvláštní péčí portálu Wikipedie, na němž se různí registrovaní "nickoví" editoři, případně anonymní uživatelé (nevidím v nich velký rozdíl), přou o pravost mého životopisu a uváděná fakta. Ohýbají ho, přepisují, dokonce do něj vpisují i výmysly. Mám jen jeden životopis. A to svůj vlastní. Nikdo nemá právo ho měnit.

Toto je jediná verifikovaná krátká verze mého životopisu bez přikrašlování, jak ten život prostě šel.

BYL JSEM TAKÉ DÍTĚ

Vyrostl jsem v České Lípě jako velmi tiché až zakřiknuté dítě. Avšak umíněné a mnohdy nevyzpytatelné. Nosil jsem ze školy skoro samé jedničky, ale občas jsem dělal starosti. Měl jsem na vízu třeba nečekaně kromě jedniček čtyřku z matematiky (paní učitelka si prý pletla žáky), trojku z hudební výchovy (chodil jsem celou devítiletku do Lidové školy umění hrát na housle, učit se teorii a hrát v souboru, ale na základce jsem prý nejevil zájem o výuku - proč taky, že jo...) a dvojku z chování (mj. i proto, že jsem nevhodně reagoval na komolení mého příjmení mj. na Skrbek, Skrblík, Skamrlík či Škvrlík). Tyto události ve mně vyvolávaly návaly netušeně urputného vzdoru. Málokdo dokázal pochopit, že jsem byl současně příkladem sociální empatie, když mne učitelky neustále usazovaly ve třídě vedle kluků z dětského domova či vedle romských spolužáků, jimž jsem pomáhal s učením a úkoly, dával jsem jim půlku svých svačin a padesátníky ze svého kapesného, když jsem současně někomu rozbil hlavu při rvačce ve školní šatně. Nebo jsem se popral při obvyklých dětských hrách na "placech" kolem našich sudetských bydlišť. Měl jsem asi divnou letoru. Ostatně můj bratr Petr byl ze stejného hrnce a spolu jsme občas vyvolávali nezbytné rodičovské "summity" o smiřování.

Jenom já jsem byl tak nějak nejvíc v pohodě.

Od řady problémů mne uchránila skutečnost, že jsem byl zapálený sportovec a získával jsem všelijaké body, takže mi hodně věcí prošlo. Nejvíce mne mrzí, že jsem často mátl své rodiče. Můj otec trpěl stressem, že ve svém dětství toužil být automechanikem, ale rodiče ho poslali do učení na řezníka, aby se v práci dost najedl. Dobře boxoval a slušně hrál fotbal. Z totálního nasazení v Německu za války utekl, když poněkud v tísni rozmlátil hlavu jednomu Němcovi s puškou a v dobrodružném útěku pokračoval až do Čech. Před útěkem z Německa se naštěstí stačil seznámit s mou slovenskou maminkou. V roce 1948 si ji vzal.

Měl jsem dětství jako z pohádky. Můj otec byl od roku 1945 v KSČ a vydal se s naší mámou v roce 1948 uvědoměle osídlit poloopuštěné sudetské pohraničí. Aby své vlasti co nejvíce píchli. I tak půlka České Lípy mluvila německy. Táta byl řezníkem a přímo vzorným občanem, místním poslancem, odborářem a zaníceným členem Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou), jenž organizoval s vysokou mírou zaujetí konat všeobecné dobro místní motoristické soutěže pro mládež a dospělé. Byl to můj hrdina, protože prostě všechno věděl a uměl. Šlo mu všechno, na co sáhl. Naučil mě, co mohl. Hlavně pokud šlo o řemesla. Maminka v České Lípě prodávala v obchodě a také expedovala dorty z cukrářské výrobny po celém okrese a zůstala přesvědčenou římskou katoličkou. Zvládali jsme doma tento ideologický konflikt velmi dobře. Sice jsem měl od třetí třídy pionýrský šátek, ale současně jsem ministroval v kostele a chodil jsem ve škole na nepovinné náboženství. Navíc maminka byla z kulacké rodiny. Nikomu to v té tuhé totalitě kupodivu nevadilo.

První zásadní konflikty v mém životě nastaly až tehdy, když termíny mší v kostele Sv. Anny v České Lípě začaly zásadně kolidovat s dopoledními zápasy žákovského okresního fotbalového přeboru a byl jsem vyloučen z pionýra, neboť mi někdo ve škole ukradl nátrubek od pionýrské polnice. Jakožto frekventant Lidové školy umění jsem z ní při různých příležitostech vytruboval příslušné fanfáry. Ale když jsem pozbyl nátrubku, tak jsem důvěru strany, vlády, pracujícího lidu a Československého svazu mládeže hluboce zklamal. Velmi se mne dotklo, že jsem musel červený šátek potupně sundat a vrátit před celou třídou. To bezpráví společensky trpět za nezaviněnou ztrátu nátrubku bylo nepochybně jedním ze základních pilířů porážky totality. Později jsem byl ještě mnohokrát vyloučen téměř ze všeho.

Nestal jsem se knězem, lékařem ani učitelem, ale novinářem

Pak se to trochu mlelo. Já chtěl jít studovat novinařinu, ale otec si přál, abych šel na řemeslo. Maminka, pocházející z malé slovenské vesnice Slanica, nyní se nacházející na dně Oravské přehrady, měla vizi, že bych měl být buď učitelem, lékařem nebo knězem. Nic jiného v jejích maloslovenských očích nenacházalo více úcty. Přiznám se, že svého času bych bral toho kněze. Nic z toho jsem jim však nenaplnil. Naštěstí všichni měli dost rozumu, takže jsem si prosadil gympl, novinařinu a pak už to bylo všechno snadné. Téměř. Stal jsem se novinářem. První článek jsem v okresních novinách Nástup publikoval už jako žák 9. třídy ZDŠ ve 14 letech. Tu první praxi mi vyjednal můj otec. Byl to článek o čtenářích místní knihovny v České Lípě. Psal jsem během gymplu do Nástupu a když jsem zmaturoval a kupodivu mě ihned vzali ke studiu na Fakultu sociálních věd a publicistiky UK, tak se mi otevřel velký svět. Mým spolužákem v ročníku a spolubydlícím na koleji na Větrníku v Praze byl (kromě jiných osob, dnes raději zapomenutých či zapomínaných) Zdeněk Pavlis, dnes předseda Klubu sportovních novinářů, jehož si dodnes nesmírně vážím. A jiní vzácní kolegové.

Bohužel se můj táta dožil jen mé maturity a přijetí na vejšku a nedočkal se mého rozletu, který mi velmi přál. Zemřel v pohnuté době 26. srpna 1968 ve věku 46 let. Kolem nemocnice, v níž umíral, hřměly ruské tanky. Mohlo být ještě hůř. Dávka z kulometu 14,7 mm KPVT šla 30 cm nad mou hlavou do zídky, u níž jsem ležel. Dvě kulky mám dodnes schované.

Od roku 1969 jsem byl na povinných a především dobrovolných praxích novinářem v pravém slova smyslu (zatímco mí jiní spolužáci z dobrých rodin spíše pařili na koleji či pořádali párty v rodinných vilách). JÁ JSEM PRACOVAL. Psal jsem články pro sportovní rubriky a přílohy deníků Práce a Zemědělské noviny, měl jsem smlouvy, honoráře, dělal jsem honorované služby ve zpravodajství za 70 Kčs hrubého (63 Kčs čistého), dělal jsem reportáže pro zahraniční vysílání Československého rozhlasu, psal jsem pro různé časopisy. Málokdy jsem si od té doby žil tak dobře. Ve dvaceti... Chodil jsem v italských mokasínách, drahých košilích, nosil jsem značková saka, obleky jsem si nechával šít, od maminky jsem si nebral ani korunu. Přítelkyním jsem kupoval drahé dárky. Občas jsem přispěl na kapesné svému o pět let mladšmu Petrovi, který je mnohem talentovanější než já, jenže on zasvětil svůj život od 19 let službě na dopravních lodích po celé Evropě, což dělá dodnes.

Maléry na denním pořádku a čtyři roky v base

Byl jsem průšvihářem od svých 18 let. V roce 1968 jsem byl coby prezident tzv. Journal Clubu v České Lípě vydavatelem dvou časopisů pro místní gymnázium ("Discipulus") a tzv. Okresní federaci klubů mládeže (vznikla po rozpadu Československého svazu mládeže). Byla to opojná pozice. A 21. srpna přišla spřátelená vojska Varšavské smlouvy a za nimi Státní bezpečnost (StB). Náš Journal Club byl kvůli mladicky zapáleným článkům v těch časopisech rozmetán coby hnízdo hadích mláďat kontrarevoluce a domácnost naší matky poprvé navštívila v listopadu 1968 Státní bezpečnost. Odnesla všechno, co mělo písmena. Jakýsi idiot od StB dospěl k názoru, že když můj otec zemřel 26. srpna 1968, takže musím být automaticky nepřítelem režimu, neboť můj táta byl patrně zastřelen spřátelenými vojsky. Byla to blbost. On zemřel na rakovinu.

Byla to první událost tohoto typu, ale zdaleka nikoliv poslední. Ty časopisy ještě jakž takž prošly (byl ještě osmašedesátý rok), ale už jsem byl "zájmovou osobou". V roce 1973 na podzim mě udal spolužák z devítiletky, pokrývač, který u nás opravoval střechu, že mám na půdě za komínem schovaný rozmnožovací stroj, nazývaný cyklostyl. Už v roce 1968 jsem si ho "půjčil" z Journal Clubu a odnesl jsem si ho domů, aby se mu náhodou něco nestalo... Estébáci ten stroj prostě při razii v klubu přehlédli a přišlo mi hloupé se o něj nepostarat, kdyby se někdy hodil. StB si u nás zase pěkně zařádila. Nakonec to nějak prošlo kvůli adolescentní nerozvážnosti a analýza sdělila, že se na něm čtyři roky nic netisklo. Ale už jsem byl "zapsaný" zase o něco "lépe".

Pracoval jsem po vojně ve sportu deníku Zemědělské noviny (panečku, to byly časy, byl to druhý největší deník v Československu, měl náklad přes 420 000 výtisků denně, v pátek s přílohou i 600 000). Střídal jsem krásné novinářské zážitky a vrcholy s maléry.

Například v roce 1976 jsem byl v 25 letech na svém prvním mistrovství Evropy ve fotbale v bývalé Jugoslávii a doprovázel jsem domů pohár evropských šampionů, který nesli z letadla ven kapitán Anton Ondruš, Antonín Panenka, Zdeněk Nehoda, František Veselý a další borci. V Bělehradě ještě na ploše stadionu jsem dělal první interview s Franzem Beckenbauerem, který měl na sobě vyměněný červený dres čs. týmu a kanuly mu z očí slzy. Ze stadionu jsem jel v autobuse s hráči (seděl jsem vedle Ladislava Jurkemika), až do hotelu v Zemunu, trenér Václav Ježek prostě novináře pozval. Chtěli se do něj nacpat také předseda tehdejšího ÚV ČSTV Antonín Himl se svými místopředsedy, aby si také tu slávu užili, ale Ježek jim řekl: "Pánové, nezlobte se, ale volná místa obsadili páni žurnalisté, oni o tom potřebují psát." Soudruzi z baráku Na Poříčí neřekli ani slovo a vypadli.

Měl jsem také ale několik "flastrů", například jsem nesměl psát, ale jen chodit do služeb. To se tak tehdy dělalo. Zvláště jeden trest jsem vydýchával těžko. Po návratu z Bělehradu přijal fotbalisty prezident Gustáv Husák a rozdával metály. Pak byla merenda. Na ní mi řekl tehdejší premiér Lubomír Štrougal. "Soudruh Skramlík, píšeš dobře, já tě čtu, ale neser se mi do tý Sparty." Se sklenkou šampaňského v ruce a úsměvem. Jen jsem kývl. Druhý den jsem měl flastr a nevěděl jsem proč. Nesměl jsem tři měsíce psát. Možná to byla jen shoda náhod.

V roce 1977 jsem udělal jednu "chybku". Odešel jsem s nejapnými komentáři z fronty, která se stála v práci na podpis tzv. "anticharty" a předtím jsem na sebe upozornil přiblblými dotazy na mítinku, který tomu předcházel. Na někdo mě prásknul. Celkem jsem však měl malérů tolik, že bych o tom mohl sepsat drama.

V roce 1978 už mi nic neprošlo. Sečetlo se mi to. Strávil jsem čtyři roky ve vězení v hrůzném lágru v Minkovicích (například s Jiřím Wolfem, Petrem Cibulkou, Jiřím Gruntorádem a pdobobné skvělé společnosti). Už jsem měl tři děti. To byl zážitek! Prostředí v "Nápravně výchovném ústavu" v Minkovicích jsem se letmo dotkl v románu Kiosek na pláži. Mohl jsem o tom napsat mnohem více, ale horrory nejsou můj obor.

Měl jsem tam strávit roků šest. Nikdy jsem se tím netajil, psal jsem to poctivě do všech svých životopisů od roku 1982, kdy mě pustili. Nebýt mého obhájce JUDr. Otakara Motejla (dej mu Bůh lehkou zemi), tak by to asi dopadlo o dost hůře. Věru složitá kauza, ale vzhledem k tomu, že mám od roku 1988 čistý trestní rejstříik a jsem člověk požívající bezúhonnosti před občany i zákonem, tak to nebudu vyprávět. I po 35 letech mě trápí noční můry a budím se z těžkých snů zalitý potem. Namočení do trestní kauzy mých bývalých kamarádů a spolužáků, přitom policajtů (chodil jsem s nimi popíjet do "Svíčkárny" v Praze ve Slovanském domě), společně se čtyřmi kopiemi Charty ´77 v pracovním stole v Zemědělských novinách (pobuřování, rozvracení republiky), s nálezem ostrých nábojů z vojny (nedovolené ozbrojování), slepenců speciálních map rovněž z vojny doma ve skříni (plánování špionáže), souvislosti s články v německém tisku (poškozování zájmů republiky v cizině) atd. plus předcházející maléry, vytvořily výbušnou směs. Až na 12 let nepodmíněně. Nikdy jsem však nebyl u žádné loupeže.

Podle jistých "znalců" mého životopisu jsem údajně přepadl poštu či banku, vykrádal auta, zabil jsem člověka a byl ještě něčím daleko horším. Jsou to zlovolné fabulace na základě dezinformací, rozšířenými StB před 37 lety. Jak vidno, tyto dezinformace jsou dodnes mezi námi. Nedalo se s tím bojovat, když tehdejší praporčíci a nižší důstojníci, co mě do toho navezli, jsou ještě dnes ve významných funkcích. Nejen oni. Jeden z nejobávanějších bachařů v Minkovicích Josef Vondruška, proti němuž jsem v roce 2013 svědčil u soudu v Liberci, byl dvakrát poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a je dnes zastupitelem v Libereckém kraji. Stejně byl osvobozen. Co s tím? Nic! Vykašlat se na to a nechat to vyhnít. Bylo třeba chránit rodinu a nevyvolávat pomstu těch, kteří měli moc a mohli se bát o své teplé židle. Spravedlnost si každého najde. Dva z těch darebáků spáchali sebevraždy, další se upili k smrti, dalším se zcela rozpadl život, odvrátily se od nich ženy a děti, staly se z nich trosky.

Tyto události mají ještě svou druhou stránku, kterou finálně řeším postojem, že odmítám být spojován s disentem. Něco jsem si v této oblasti "užil", ale disent byl prolezlý estébáky a různými kreaturami, což je stopa, která dosud nebyla korektně uzavřena. Nechci s tím mít nic společného.

Krásný život, ač složitý

Na svůj život si nestěžuji. Od roku 1982 jsem byl sedm let jsem byl v "arbeitsverbotu", ale každé své zaměstnání jsem si vždycky užíval. Po propuštění z vězení jsem dva měsíce nosil železo jako transportní dělník v Tesle Karlín. Nečekal jsem na nic, potřeboval jsem živit rodinu. Pracoval jsem mezi Vietnamci a polskými inženýrkami a doktorkami, které si přišly do Prahy pro podřadnou práci. A byly za ni vděčny. Pochopil jsem, co je Solidarita Lecha Walesy. Galvanizační provoz byl však natolik toxický, že mi úplně obrátil biochemii. Potom jsem dva roky pracoval ve Výpočetním centru ČKD Praha a naučil jsem se rozumět počítačům. Tato znalost mi dala náskok před mými kolegy z novin, kteří poprvé viděli počítač až v roce 1990. Naštěstí se s jistým zpožděním ujaly mé fotbalové kontakty a dostal jsem nabídku pracovat jako sekretář fotbalového klubu Bohemians Praha. Tehdejší generální sekretář klubu Zdeněk Svoboda mne chtěl mít vedle sebe a nedbal výhrad, které za mnou šly. Prostě na to kašlal. Jsem mu za to velmi vděčen dodnes. Být sekretářem klubu, který v sezoně 1982/83 získal titul a hrál pořád evropské poháry, to bylo terno!

Nebyl bych to ani já, kdybych se nenamočil do dalšího maléru. Dne 1. března 1987 propukla "aféra Bohemians" s tzv. černými fondy. Zdeněk Svoboda tehdy dělal věci, za něž by byl dnes vyhlášen "manažerem roku". Byl vynalézavý v mezích zákona a vymyslel systém, jak vydělávat "černé" peníze a měnit je na "bílé". Jeho model byl naprosto geniální. Slabinou byla jen zrada. Resp. udání bývalého funkcionáře, který vedl "černou" i "bílou" kasu. Byla to psina, odnesl jsem osudovou "černou taštičku" Zdeňka s velkou hotovostí a záznamy o výdajích z "černých peněz" (přestupy za částky "pod stolem", půjčky atd.) z trezoru do skladu kustoda klubu a schovali jsme ji mezi prádlem. Každý den jsem byl na hraně jít znovu do vazby jako v roce 1978. Ale už jsem měl své zkušenosti a ustál jsem to. Nakonec byl Zdeněk Svoboda několik měsíců ve vazbě, ale v soudním procesu to zvládl na krátkou podmínku. Soudili ho v roce 1989, komunistický režim začal chcípat dříve než 17. listopadu 1989.

Angažmá v Bohemians patřilo k nejšťastnějším obdobím mého života. Dělal jsem fotbal v milovaném klubu, vydával jsem klubový magazín, pod pseudonymem jsem publikoval v prestižních médiích. Zakrátko to prasklo, ale dělal jsem to dál už s vědomím jejich komunistických šéfů, kteří byli nezřídka členy ÚV KSČ. Ti, co to předtím dohodli "natajno", přece nemohli mít průšvih. Prostě jsme se domluvili. Chodil jsem s nimi na kafe a domlouvali jsme témata. Nebyli to žádní idioti. Potřebovali autory, kteří byli jinde než v prdeli KSČ. Chtěli příběhy normálních lidí od autorů, kteří umějí psát. Dobře platili. Dokonce pokaždé i poděkovali. A hlavně zbytečně nekecali. Dneska je v módě všechno vykecat, udat a pak se soudit.

Blesk a další... Pane jo...

Na konci roku 1988 jsem odešel z Bohemians, neboť s oficiálním nástupcem Zdeňka Svobody byly potíže. Býval v 11 hodin dopoledne tak nalitý, že s ním nebyla řeč. Chodil naproti stadionu do proslulé cukrárny a tam vykládal, že buď Bohemka vyhrála zápas, protože ho koupil, nebo ho prohrála, že ho podrazili rozhodčí, kterým stejně něco zaplatil. S tím se nedalo žít. Bylo to nebezpečné. Dělal ostudu Bohemians a komplikoval životy členů mé rodiny a mých přátel, které jsem získal během působení v klubu. Mnozí Bohemce velmi prospěli a neuměli rozumět jeho činům.

Od roku 1990 jsem posbíral mnoho pěkných jak profesních záznamů, počínaje Lidovými novinami od 1. ledna roku 1990, v nichž jsem byl prvním vedoucím sportovního oddělení po obnovení činnosti, a Bleskem (1992 - 2001), konče Mediafaxem a svazkem s TV Nova (v rámci CET 21), tak vzdělanostních v podobě různých diplomů. Ty jsou však bagatelní. Vzdělanost, sečtělost, odbornost, zkušenost, inteligence, otužilá profesní zdatnost jsou v Čechách doslova a do písmene k ničemu. Mají jen privátní význam. Rozhodují jen osobní známosti, intriky, leštění klik, agresivita, chování bez skrupulí. Mé nejvyšší hodnoty jsou jinde: úcta, sebeúcta, respekt, vzdělání, moudrost, korektnost, mravní a odborná kompetence. A schopnost dodržet slovo.

Pane, jo ...

Můj odchod z deníku Blesk byl dramatický. Tehdejší šéfredaktor uplatňoval vzhledem ke své zmatené sexuální orientaci specifický personální přístup, klamal lidi a lhal jim. Nebyla to škoda. Byl jsem pak ve špičkových pozicích v denících Super (2001 - 02), SuperSpy, Impuls, v magazínech Sport Style, vydavatelství 100+1 (mediální ředitel), Svět vědy, Český golfista N. 1, Aha - Nedělník, Aha - Sport, Paparazzi, Stadion. Zaplaťpámbu, díky této práci jsem sjezdil skoro celý svět a byl jsem na místech, o nichž se může běžným smrtelníkům jen zdát. Jednou možná o svých cestách, nezřídka mnohokrát opakovaných, třeba do Číny, Mongolska, Malajsie, Singapuru, Dubaje, na Faerské ostrovy, Maltu, do Japonska, Maroka, Jižní Afriky a podobně, něco hezkého napíšu.

Zvláštní kapitolou je vydávání magazínu Totalsport, jenž vycházel od září 2006 do konce roku 2007. Byla to prohra. Totalsport měl nahradit proslulý magazín Stadion. Byl jsem spolumajitelem vydavatelské společnosti z 50% a šéfem, plnil se mi velký sen. Ale vzhledem k rozkolu se společnicí a zájemcem o její podíl jsem vydávání magazínu sám zastavil. Už to začalo jít, ale nakonec z toho byl propadák. Šlo o velký a bezskrupulözně hrubozrnný podraz. Jsem však dodnes majitelem ochranné známky a magazín jednou obnovím s korektními partnery.

Mediafax...

Kvůli tomuto nezdaru jsem na počátku roku 2008 přijal nabídku agentury Mediafax s rumunskými majiteli. Stal jsem se vedoucím sportovního oddělení a dobře jsme zatápěli vládní ČTK. Byla to krásná doba s vynikajícím týmem, nejlepší parta, s jakou jsem kdy pracoval. Agenturu koupila společnost CET 21 (majitel TV Nova, jejímž hlavním bosem byl Rumun Adrian Sarbu, zakladatel rumunského Mediafaxu), stabilizovala ji finančně, ale ke konci roku 2012 ji v podstatě poslala "do kopru". Ve výsledku v roce 2013 zredukovala počet zaměstnanců ze 120 lidí na 8, zrušila firmu a ponechala jen obchodní značku Mediafax. Naprosto nepochopitelně zachránila život ČTK. Ale to asi není naše hra. Moje už určitě nikoliv.

Celá společnost CET 21 včetně TV Nova byla prodána. Čili není co řešit.

Jen literatura

V roce 2012 jsem vzhledem k předvídatelnýmu událostem sám požádal neoficiální cestou, abych byl při personálním "zeštíhlování" agentury Mediafax "odejit" v první vlně k 31. 7. 2012 (s dobrým odstupným). Už v roce 2010 jsem se rozhodl oddělit kariéru sportovního novináře a autora knih se sportovní tématikou pseudonymem Felix Boom ve prospěch beletrie. Mrzí mě, že k tomu rozdělení na Pavla Skramlíka a Felixe Booma nedošlo dříve. Ale v srdci i v hlavě to prostě nebylo. Romány Ježíš Kristus výtržník aneb Třetí zákon nebo Kiosek na pláži jsem nosil v hlavně několik let, ale nebyl jsem schopen je začít psát dříve. Nosil jsem v hlavě ještě další literární projekty. Jejich čas nyní přichází. Věřím, že tato etapa bude trvat ještě velmi dlouho.

Rok 2010 byl zlomový ještě ve zcela soukromé sféře, neboť jsem pojal za svou třetí choť advokátku Kláru Samkovou, což je žena, která přinese do života každého muže vichr. Tato dáma, považovaná obecně i za výbornou publicistiku a knižní autorku, byla zpočátku naprosto vynikající manželkou a výbornou spoluhráčkou. Dokonce vymyslela i ten pseudonym Felix Boom. Naše manželství bylo velmi známé a příznivě vnímané.

Stalo se však něco, co jsem nepředpokládal. Její společenské, mediální a politické ambice hyberbolizovaly do té míry, že ji to přivedlo na politické i morální dno. Manželství to zabilo za necelých pět za podmínek, které byly pro mne velmi ponižující a nedůstojné. Zcela to zahubilo i literární spolupráci. Z touhy se uplatnit alespoň jako senátorka, ústavní soudkyně, či nejlépe poslankyně Evropského parlamentu, se stala obsese. Ambice se dostaly na první místo.

Distancuji se zcela od jejích veřejně pronášených a četně medializovaných stanovisek v oblasti společensko-politických témat. Tyto myšlenky mají nezřídka zdroj v temných hlubinách její duše, v níž se nacházejí meandry zcela netušené. Mají buď laskavou tvář Matky Terezy či image bojovnice za obecné blaho, ale za nimi je pokřivený škleb rozbité duše.

Nedokázal jsem se však vzdát fotbalu, neumím bez něj být. Proto je angažmá v roli šéfeditora specializovaného printového i internetového magazínu HATTRICK od poloviny roku 2012 mým největším potěšením kromě psaní knížek.

TOTO JE JEDINÁ A SKUTEČNĚ AUTORIZOVANÁ VERZE MÉHO ŽIVOTOPISU.