Belgický obránce Mertens zemřel! Co to vlastně znamená?
Gregory Mertens po kolapsu v nemocnici zemřel
GLOSA – Není to zrovna hezké téma pro náš blog či glosu na fotbal.hattrick.cz, ale spojuji ho s něčím, čemu se říká uvědomělá novinářská povinnost. Nevím, jestli se ještě něco takového v české žurnalistice nosí (spíše až na výjimky asi už nikoliv). Já jsem však ze staré školy. To téma zní: úmrtí fotbalistů na hřišti, na tréninku a krátce poté.
Ve čtvrtek 30. dubna zemřel v nemocnici belgického města Genk čtyřiadvacetiletý stoper klubu KSC Lokeren Grégory Mertens po kolapsu, který ho skolil na hřišti při utkání rezervních týmů Lokerenu a KRC Genk tři dny předtím zhruba ve 21. minutě zápasu. Střetnutí bylo pak ukončeno. Lékařům se sice podařilo Grégoryho oživit, ale v nemocnici ležel v umělém spánku v kritickém stavu, jeho stav se zhoršoval a ve čtvrtek dala rodina svolení, aby byl odpojen od přístrojů.
Musím o tom něco napsat. Jako varování. Je to naprosto strašlivá situace, s níž se normální sportovec nemůže smířit. Grégory Mertens absolvoval všechny elektrokardiogramické a echokardiamické testy systému PCMA, které požaduje UEFA. Není viník, je jen smutek.
Vydoloval jsem na internetu různé statistiky úmrtí fotbalistů, které nejsou úplné, ale jsou i tak strašné. Polooficiálně je Grégory Mertens od roku 1889 celkem 113. registrovaným fotbalistou, který zemřel na hřišti nebo krátce poté, co hrál zápas nebo trénoval.
Miklos Feher z Benficy byl také obětí kolapsu přímo na trávníku
JENOM 113?
Můžu s úspěchem pochybovat nad přesností této statistiky. Podle známé definice je statistika přesným souhrnem nepřesných čísel.
I když jsou v ní evidované případy nižších lig z Afriky nebo z Asie, tak v ní například postrádám přinejmenším dvě úmrtí hráčů z českých regionálních soutěží a také smrt brankáře Spartaku Hradec Králové Václava Oplta po zápase na hřišti ZŤS Martin v tehdejší celostátní II. lize. Od jeho úmrtí brzy uplyne 43 let. Bylo mu 25 let, byl ženatý a měl osmnáctiměsíční dcerku. Byl velmi nadějný. Vážně se o něj zajímaly Sparta a Slavia.
Stalo se to 9. května 1972. Hradec byl tehdy na postup do I. ligy (také do ní postoupil). V Martině za stavu 0:0 v 88. minutě domácí nakopli míč dopředu, Oplt proti přízemnímu centru vyběhl, zachytil ho, byl ve skluzu, ale dobíhající útočník Martina František Hruška šel do naprosto zbytečného souboje. Zasáhl Oplta kolenem do srdeční krajiny a gólman zkolaboval. Za dva dny Václav Oplt (11. května 1972) v Martině zemřel. Bylo to prostě neúmyslné zabití.
Dobře se na to pamatuji, protože jsem měl ve sportu redakce tehdejších Zemědělských novin (byl to 2. největší deník v Československu po Rudém právu) službu. Oficiální zpráva ČTK tehdy tvrdila, že Oplt zkolaboval po úderu míče do hrudi po chycení prudkého centru.
Tajil se Hruškův „dojezd“ kolenem do brankářova těla. Všechno vylézalo na světlo boží až později a psát se o tom nesmělo. Tak to tehdy chodilo… Věděl jsem to už druhý den, protože mi volal kolega z banskobystrických krajských novin, který u toho byl. Ale musel jsem držet hubu.
Zřejmě to nebyl jediný utajený případ. Skutečný počet je nejspíše v násobcích evidovaných událostí.
Kamerunec Marc-Vivien Foe zemřel při Poháru FIFA 2002
BYLO ASPOŇ 28 PŘÍPADŮ ZABITÍ
Fotbal je největší zábava na světě. Nic se mu v tomto směru nevyrovná. Ale proč má zábava zabíjet?
Vycházím-li jen z polooficiální statistiky 113 mrtvých hráčů, tak 62 případů jde na vrub selhání srdce. To jde na účet medicíny. Ale co je nejhorší – nejméně 28 případů bylo zabitím po faulech. Na krk, na hlavu, na nohy, na žaludek (protržení střev), slinivku. Hlavně lokty a nohama.
Šest případů spadá do medicínské oblasti otravy po zranění včetně tetanu v dřevních dobách do 20. let 20. století, zlomky do příčin, jakými jsou následky nemocí, tři případy jsou po úderu míče. Ostatní jsou kuriozity. Zastřelení na hřišti, napadení divákem, zcela kuriózní je úmrtí rumunského fotbalisty Ference Bira z klubu Nirajul v roce 1999, jemuž při rozcvičování spadla na hlavu branka.
Jako absolutní bezvěrec, leč četbou vzdělaný ve Starém i Novém zákoně, při pohledu na některé fauly v české Synot lize, které jdou plnou silou na kotníky, holeně, břicho, hruď, krk, nebo hlavu, na ty „dojížďáky“ v plné zlobě, vzpínám sepjaté ruce a prosím: Pane Bože, jsi-li, nedopusť nějakým způsobem, aby tito faulující hráči dále hráli fotbal. Jednou někoho zabijí a svému svědomí nikdy neuniknou.
PRVNÍ BYL WILLIAM CROPPER
Být profesionálním fotbalistou je výjimečným povoláním. Člověk ho může dělat špičkově do svých 33, možná až do 40 let, ale každý týden může potkat na hřišti magora, který mu přerazí nohy. Třeba už v osmnácti. Věnuje fotbalu nejproduktivnější roky svého života. Takže se to musí dobře platit. Hráč hodně vydělává, ale bez morálky nemůže existovat. Proto je nezbytný profesionální respekt a etika.
Oficiálně prvním profesionálním fotbalistou, který zemřel při výkonu svého zaměstnání, byl Angličan William Cropper ve věku 26 let. Zesnul 13. ledna 1889. Byl špičkovým hráčem kriketu v týmu Derbyshire CCC a současně hrál jako většina jeho kolegů fotbal. Oblékal dres Derby County v letech 1882 – 1888.
Nastoupil 13. ledna 1889 v barvách Staveley F.C., kam po fotbalové linii přestoupil, k utkání na hřišti Grimsby Town. Zhruba v 16. minutě zápasu podstoupil souboj s pravým obráncem Grimsby Danem Doylem, který ho „nabral“ kolenem do žaludku. Zemřel v kabině na stadionu Grimsby Town na protržení žaludku a střev v náruči svého spoluhráče z fotbalového i kriketového týmu George Hayea.
Jan Koller hrál také několik let za Lokeren
PROČ MERTENS A LOKEREN?
Možná se někdo podiví, proč jsem spustil tyto úvahy zrovna ve chvíli, kdy zemřel při fotbale „nějaký“ Belgičan. Vždyť v roce 2014 zemřeli na hřišti čtyři fotbalisté, jeden v Indonésii, další v Alžírsku, třetí v Indii, čtvrtý v Abú Dhabí v SAE. Kamerunec Albert Dominique Ebossé Bodjongo Dika z klubu JS Kabylie, nejlepší střelec alžírské ligy, byl dokonce zastřelen atentátníkem z hlediště ranou do hlavy.
Mám blízký vztah k Lokerenu. Jezdíval jsem tam jako reportér jedenkrát-dvakrát ročně od roku 1996, co tam Sparta prodala Romana Vonáška, Václava Budku, nabídla i téměř zadarmo Jana Kollera, odepsaného ve Spartě. Půl roku po nich přišel za nimi Martin Pěnička ze Slavie a v roce 1999 je doplnil brankář Daniel Zítka. Češi byli základ. Byla to úžasná pohoda. Všichni byli hvězdami belgické ligy, Koller a Zítka superhvězdami o něco později v dresu Anderlechtu.
Lokeren byl město s 30 000 obyvateli, ale fotbalově to tam fungovalo naprosto super. Včetně zdravotního zajištění mužstva. Tehdy mezi hráči a novináři fungovaly přátelské osobní vztahy, jimž se dnes brání za každou cenu.
Chodil jsem tam s klukama do hospody a na pivo, Jeník Koller jich klidně udělal v pátek deset a v neděli dal hattrick. Do Anderlechtu přestupoval jako král střelců belgické ligy a v bruselském dresu získal Zlatou kopačku pro nejlepšího hráče Jupiler League.
Mertens už další starty v Jupiler League nepřidá
VYŠŠÍ MOC A SVĚDOMÍ
Stoper KSC Lokeren Grégory Mertens nebyl obyčejný hráč. Odchovanec Anderlechtu hrál od 20let v základu Cercle Bruggy a jako stoper dal v 87 zápasech 10 gólů, hrál za reprezentace Belgie v týmech do 16, 19 a 21 let, po zranění přestoupil v roce 2014 do Lokerenu a hrával často v základu.
Medicínsky byl zcela pod kontrolou, čili jeho zdravotní porucha letos v dubnu, ústící v jeho smrt, byla nějakým zásahem vyšší moci, která ve své zdravotní části nemá soudce. Nebyl první, komu se to přihodilo. Grégory Mertens se přidal do řady těch, jejichž úmrtí v souvislosti s fotbalem nemají jasnou diagnostiku.
Vidím však v jeho osudu zřetelnější paralelu s českou ligou, kterou ještě nepředvídaná úmrtí nepostihla. Takový imperativ tu ještě nenastal. České lize chybí profesionální i lidské svědomí, panuje v ní bezohlednost sudích a množí se i případy bezohlednosti hráčů jako „morální kompenzace“.
Úcta ke zdraví protivníků absentuje. Snahy „sejmout“ soupeře šlapákem či zákroky na kolena se množí. Profesionální svědomí hráčů je otupeno počínáním rozhodčích, jimž nejde o fair play, ale o ovlivnění výsledku. Staré pravidlo říká, že morální rozklad má vždy ekonomický dopad. Tak tedy na něj čekejme, pokud nechceme něco zlepšit. Říkám jen – Bože chraň! Morální devastace se napravuje vždy hůře než ekonomická.
Tedy Sportu zdar!
PAVEL SKRAMLÍK, šéfeditor magazínu HATTRICK
(zdroj fotek: sporting.be, flickr.com, fifa.com, uefa.com)