Letos to konečně zlomím

Poprvé v životě jsem si dal novoroční předsevzetí. A hrozně těžké. Naučím se letos v 63 letech hrát konečně na kytaru. Už jsem si ji koupil. Od dětství jsem trpěl traumatem, že jsem neuměl hrát na kytaru a nemohl jsem na to balit holky. Přitom jsem chodil devět let do hudebky, ale rodiče mě natlačili do houslí. Tím zlomím svoje třetí životní prokletí, snad poslední. Dvě už jsem zdolal.

Trpěl jsem tím, že jsem neuměl malovat, i když jsem slušně kreslil. Jako dítě jsem hodně četl a miloval jsem biografie, hlavně ty o malířských "veleduších", Gauguinovi, van Goghovi, Toulouse-Lautrecovi atd. Ale neuměl jsem namalovat olej. Tak jsem se nejdřív naučil malovat "plakátovými" barvami v tubách, rozpustnými ve vodě. Naučil jsem se je míchat a maloval jsem tlustých vrstvách, aby to vypadalo jako olej, když se to stříklo lakem. Později už jsem zvládl i nějaký ten olej. Bojoval jsem s tím asi pět let.

Moje další trauma bylo, že jsem sice ze sebe sypal novinářské články jako na běžícím páse, ale nedokázal jsem napsat pořádnou prózu, natož román. Trápil jsem se tím, psal jsem hrozné sračky. Toužil jsem být známým spisovatelem (zase vliv "nevhodné" četby v dětství) a ta bitva byla o hodně tvrdší. Prostě nebylo "střelivo" na slušný román v hlavě ani v srdci. To odolávalo až do mých 59 let. Teď už to trochu jde, román Ježíš Kristus výtržník aneb Třetí zákon se mi převaloval dva roky v hlavě a pak jsem ho napsal za tři měsíce. To byl zlom.

Jak zvládnu tu kytaru fakt nevím, ale mám do toho teď stejnou chuť jako v době, než jsem napsal první řádek Ježíše. Snad mi pomůže bratr, který na kytaru umí.

Když odstraním svůj poslední životní komplex, tak snad letos napíšu dva romány. Už se trochu klubou.

Felix Boom