Píšu knížku "MOJI KAMARÁDI VRAZI"

Mám sice rozepsané dva romány, ale dříve pújde "do světa" soubor příběhů MOJI KAMARÁDI VRAZI. Žil jsem mezi skutečnými a odsouzenými vrahy několik let. Znám jejich psychiku. Zapojil jsem do toho i vlastní zvláštní zážitky napojené na právo každého autora tvořit příběh a nechat splynout myšlenky, emoce, fakta a fikce, aby se reflexe na život kolem spojila v řetěz.

Vrazi spali jeden čas denně tři až šest metrů od mé postele. Běžně jich bylo šest nebo sedm. A nezabili mě. Ani nikdy neohrozili. Byli normálnější než většina příslušníků tzv. kriminální subkultury. Je to součástí celé reflexe přenesené na papír pro čtenáře, kteří mají odolnou psychiku a dokáží se ubránit hluboké představě typu - pane Bože, co já sám bych v takových situacích asi dělal, kdybych je musel skutečně prožívat. Nezbláznil bych se?

Byl jsem několik let ve vězení a nikdy jsem se tím netajil. Nkdy jsem se netajil ani tím, že vrazi byli mí nejlepší kamarádí. Vrahem totiž může být kdokoliv z nás a minutu předtím nebudeme o tom nic vědět. Myslím, že o tom docela dost vím.

Děkuji paní doktorce Aleně Marešové z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, která mi poskytla důležité odborné konzultace. Žijeme v prostředí, v němž se odehrávají nízké stovky vražd ročně. Přitom před rokem 1989 bylo vražd mnohem méně. Od roku 1990 nikdy nebyl počet dokonaných vražd či vražd ve stadiiu pokusů nižší než předtím. Žil jsem s extrémními výjimkami společnosti. Přitom mnohé vraždy vlastně vraždami ani nebyly. Miíjela nás však v našich životech mnohá úmrtí s jinými charakteristikami, která vraždami byla. Dějiny světa, nechť už krátkodobé či dlouhodobé, jsou svým způsobem historií zabíjení a vražd, přičemž přepážka mezi těmito dvěma pojmy je velmi tenká. Asi jako žebro křídla z balsy na ultralehkém modelu letadélka, které se díky fyzikálním zákonům a lidské šikovnosti vznáší vysoko v oblacích, ale zakrátko může skončit nevratně polámané.