Za Františkem Steinerem

V sobotu 14. prosince 2013 zemřel ve věku 88 let František Steiner, fotbalový novinář a publicista, můj velký vzor, také autor několik knih. Celá jeho kariéra byla spojena s deníkem Lidová demokracie (od roku 1945 do roku 1992, bohužel dva roky od jeho odchodu do důchodu deník zanikl). Franta byl obrovská autorita pro novináře, ale i pro fotbalisty. Prostě když Franta Steiner napsal, že ten či onen hráč hrál o víkendu v lize špatně, tak se postižený jen uctivě sklonil a příští zápas hrál lépe. Když Franta napsal, že ten či onen hrál výborně, tak dotyčný hráč do příštího týdne vyrostl o další třídu a hrál ještě lépe. On byl svým způsobem velkou motivací.

On měl prostě sílu své neopakovatelné osobnosti. Mj. i proto, že byl naprosto odborný, korektní, objektivní a spravedlivý. Když od něj hráč dostal "za uši", tak jenom sklopil zrak a přijal to. Dnešní hráči většinou označí novináře, jenž kritizuje jeho formu, za idiota, který ničemu nerozumí. Holt jsme v jiné době, která je je sice demokratická, ale současně asociální, názory autorit se nerespektují a mafiánským bossům každý raději strčí svůj nos do řiti. Nejen Franta Steiner, ale i Jaroslav Šálek z Mladé fronty nebo Jaroslav Staněk ze Svobodného slova a jim podobní určovali míru sebereflexe, alespoň pokud šlo o fotbal. Oni byli respektovanými fenomény fotbalu. Já i moji současníci jsme se od nich učli. A toužili jsme být jako oni.

Nevím, kolika z nás, následníků, se to podařilo. Já jsem si nestěžoval. Z průměrných hráčů jsou nyní nafoukané lokální celebrity, ze všech novinářů téměř bez výjimky jenom debilové. Mně to nevadí. Užíval jsem si během své kariéry úcty hráčů, jakými byli Antonín Panenka, Karol Dobiaš, Zdeněk Nehoda, Anton Ondruš, Ladislav Jurkemik, Marián Masný, František Veselý, Horst Siegl, Jiří Novotný, Vratislav Lokvenc, Patrick Berger, Vladimír Šmicer a další, přičemž jsem jim prokazoval svůj respekt. To mne velmi naplňovalo. Nyní mám stejný vztah s borci, jakými jsou třeba Jan Nezmar, Radoslav Kováč, Michael Rabušic nebo Václav Kadlec atd. Nic se pro mě nemění, jenom se zužují okruhy vzájemného respektu. Mohou za to vedení klubů a tiskoví mluvčí. Vylepšují to frajeři, jimž ještě zbyl dostatek rozumu. Vymoci si dnes například exkluzivní interview na 30 minut s některým hráčem Viktorie Plzeň nebo Sparty je téměř chiméra. Například ze strany Liberce to není problém. Ze strany některých hráčských manažerů to také není problém. Jinak je to převeliká potíž.

Uspěje většinou pouze reportér, který podlézá. Nevadí. Vracím se k Frantovi Steinerovi. Ten si ukázal, s kým chce mluvit, a nikdo neodmítl. Nejde tu o to, kdo chce a nechce s kým mluvit. Jde tu o pokoru vůči fotbalu samotnému a nikoliv o povýšenost, kterou si fotbal vytváří. Navíc v situaci, kdy je plněn skandály a aférami, zoufale potřebuje pozitivní image. Hyne tu spojení mezi lidmi-fanoušky a fotbalem. V úměře, jak hyne spojenectví mezi fotbalem a médii.

Užíl jsem si své po fotbalové stránce a užívám si nyní hlavně psaní beletrie. Fotbal už pro mě není to nejdůležitější, i když ho neustále mám rád a věnuji mu takřka denní upřímné úsilí v printovém a internetovém magazímu HATTRICK. Je mi však smutno z toho, že ve fotbale v Čechách je příliš mnoho arogance. Je téměř snazší dosáhnout interview s Messim v Barceloně nežli s hráčem Sparty či Plzně. Připadne mi, že je v tom nějaký pojmový rozdíl...

Přeji Františku Steinerovi lehké nebe, nechť se na nás nyní shůry dívá shovívavě a stále na nás dohlížel.